ONE DIRECTION FAN FICTION

"Andy," řekl jsem překvapeně když jsem viděl že mi volá.

"Ahoj," slyšel jsem v jeho hlase úsměv. "Rád tě slyším."
"Já.... taky," svraštil jsem obočí. "Jak se máš?"

"Dobře, docela se mi daří, alespon teda co se týká práce," řekl.

"Jsem rád," pokývl jsem.

"A co ty?" zeptal se.
"Ehm, určité věci jsou ted trochu komplikované a pořád se mi nepodařilo najít pořádnou práci ale... konečně jsem si někoho našel, někoho koho opravdu miluju," řekl.

"Tak to jsem šťastný za tebe," řekl. "Vážně."
"Díky," usmál jsem se.

"Víš říkal jsem si že bych se u vás zastavil, pozítří jedu do Londýna," řekl.

"Oh, jo, jasně," řekl jsem trochu zaskočeně.

"Fajn, teď musím končit ale pak ti ještě zavolám," řekl rychle.

"Dobře, zatím," zavěsil jsem.

Upřímně jsem ani nebyl moc rád že sem Andy přijel. Rozchod byl pro mě dost těžký a ještě pořád to bolí. Navíc, nechtěl jsem aby se vyptával na věci okolo Zayn, což jsem věděl že udělá, a navíc jsem nechtěl aby Zayn nějak špatně pochopil, nebo něco podobého. Ted když jsme...pár, nechtěl jsem aby se mezi nás někdo postavil. Miloval jsem ho a on mě a chtěl jsem aby jsme mohli být šťastní, tak jak jsme jen mohli.

"Zee, tohle je nádhera," usmál jsem když jsem viděl další jeho kresbu. Byl vážně nadaný.

"Líbí se ti?" taky se usmál.

"Strašně moc," políbil jsem ho na čelo. "Chtěl bych ti něco říct zlatíčko."

"Hmm?" podíval se na mě se stále nevinným pohledem. Bože, tak moc jsem ho miloval.

"Za dva dny přijde někdo na návštěvu. Jeden můj... kamarád. Rád by tě poznal, teda, rád by zjistil jak se mám já a moji rodiče, a taky uvidí toho koho miluju. Tebe," vzal jsem ho za ruce.

"Kdo... to je?" zeptal se s obavami.

"Kamarád," usmál jsem se. "Určitě se ti bude líbit."

Zayn pokývl. "Milu-ju tě," řekl jemně.

"Taky tě miluju," políbil jsem ho. "Nikdy o tom nepochybuj."

"Liame, ahoj," objal mě Andy ve dveřích. "Sekne ti to."

"Čau Andy, a děkuju," zasmál jsem se lehce.

"Jsou tady vaši?" zeptal se.

"Táta je v práci a máma je na nákupu ale brzo by měla přijít," řekl jsem.

"Tak fajn," pokývl "Rád bych je viděl."

"Uvidíš, ale teď... bych ti rád někoho předstvil," usmál jsem se potulně

"Dobře," usmál se i Andy.

"Zlato!" zavolal jsem. "Zee, pojď sem prosím."

Po chvíli k nám stydlivě Zayn přišel a sotva se na Andyho podíval.

"Tohle je Zayn, můj přítel," políbil jsem ho na čelo.

"Rád tě poznávám, Zayne, jsem Andy," podal mu ruku a Zayn jí neochotně potřásl. Vážně dělal pokroky.

"Půjdeme do obýváku?" navhrnul jsem.

"Jo," kývl Andy a všichni tři jsme teda odešli tam.

Celé poledne jsme si povídali, teda já a Andy, Zayn se jenom držel u mě a poslouchal. Nevěděl jsem jestli mám Andymu říct co se vlastně děje, ale upřímně, pořád jsem ho měl rád ikdyž mi ublížil a věděl jsem že jeho matka je prvotřídní psycholožka, která se specializuje na traumata. Zayn sice rychle postupoval ale i tak, věděl jsem že dokud ti hajzli co mu to provedli nebudou za mřížemi nebo mrtví, a až se dozví že jeho rodině zemřeli, bude to těžké.

"Andy, můžu s tebou chvíli mluvit?" podíval jsem se na něj.

"Jasně," usmál se.

"Dobře, hned budeme zpátky," políbil jsem Zayna krátce a nechal jsem ho s rodiči v obýváku.

Sám jsem šel s Andym nahoru do ložnice.

"Tak co s děje?" zeptal se.

"Víš... chci ti něco říct, něco osobního, a doufám že to co ti řeknu si necháš pro sebe," sedl jsem si na postel.

"Liame, můžeš mi naprosto věřit. Vím že jsem ti hodně ublížil a lituju toho, ale zůstali jsme přátelé. A záleží mi na tobě," sedl si vedle mě.

"Díky," řekl jsem. "No... asi jsi si všimnul že Zayn je hodně tichý a plachý."

"Je roztomilý," zasmál se lehce.

"Jo, je," taky jsem se zasmál. "Miluju ho. Ale on... je takový protože... byl před pár lety...unesen a... týráný."

"Cože?" vydechl. "Bože můj."

"Jo, nejhorší je na tom to že ty zrůdy co jsou na to zodvpovědné někam utekly a nejsou k nalezení," řekl jsem zoufale.
"To je vážně hrozné. Kdyby jsi potřeboval mou pomoct, řekni," dal mi ruku na rameno.

"Děkuju," usmál jsem se. "Víš... je tady ještě jedna věc. Něco co jsem Zaynovi zatím neřekl. Totiž... jeho rodiče zemřeli."

"Ježiši," řekl Andy. "Co komu udělal že má tak mizerný život?"
"Já vím," pokývl jsem. "Právě proto s tím chci počkat, než mu to řeknu.

"Jasně, rozumím, slibuju že mu nic neřeknu," řekl.

"Díky," objal jsem ho krátce. "Opravdu jsi mi chyběl."