ONE DIRECTION FAN FICTION

DIANIN POHLED

Když jsem dokončila střední chtěla jsem jít na vysokou. Ale bohužel jsme na to neměli peníze. Máma s tátou těžce pracovaly aby mě a mého bratra Liama uživili. Liam sice začal pracovat v jedné male firmě, ale mě se pořád nedařilo nějakou práci si sehnat. Prozatím jsem alespoň pomáhala rodičům v malém obchodě který vlastnili, ale který bohužel už dlouho nijak zvlášť nevynášel, protože nedaleko byl obrovský supermarket, tak to bohužel bývá. Už jsem začala být zoufalá, když se mi do ruky dostal inzerát na práci chůvy na plný úvazek v domě Tomlinsových. Johannah Tomlinsová, vdova, byla jedna z nejbohatších a nejvlivnějších žen v Londýně. V inzerátu stálo že plat by byl vysoký a chůva by mohla bydlet přímo tam. Když jsem viděla tu výši mzdy, vykulila jsem oči. Bylo to víc než viděli máma a táta dohromady. Rozhodla jsem se neváhat a okamžitě zavolat s tím že mám o práci zájem. A k mému překvpaení mi byla práce hned o čtyři dny později nabídnutá, po pohovoru s paní Tomlinsovou. Ta řekla že potřebuje někoho kdo by se staral o její dvě dcery, které měly 8 let. A zároveň trochu dohlédnout na její starší syny, taky dvojčata, kteří měli 19. Upřímně, jsem si nebyla jistá jak to zvládnu ale věděla jsem že v domě je i jiné služebnictvo a tak jsem si řekla že by to přece nemělo být tak těžké. Dvě malé holky přece zvládnu a ti kluci se snad dokážou postarat sami o sebe, teda jestli to nejsou zhýčkaní bohatí spratci.

"Vy jste Diana?" přivítala mě v ráno mého nástupu příjemná starší paní v zástěře.

"Ano," svírala jsem s úsměvem svoje dva kufry.

"Pojďte dál," dala mi ruku na rameno a vzala jeden z mých kufrů,

"Děkuju," věnovala jsem jí ještě jeden úsměv a vešla jsem s ní dovnitř. Ten dům byl vážně obrovský. Sice jsem tam už byla při pohovoru, ale nedostala jsem se dál než do haly. Všude bylo vidět bohatství a honosnost. My jsme žili skromně v malém domku na konci ulice. Tohle bylo oproti tomu jako palác.

Ani jsem se nestihla pořádně rozhlédnout, když se před námi objevil nějaký muž a beze slov vzal moje kufry a pokynul abych ho následovala. Šla jsem s ním teda po schodech a pořád jsem zůstala v němém úžasu. Po chvíli jsme došli až k mému pokoji. Otevřel dveře a já ohromeně vydechla. Sice jsme byla jenom chůva, ale pokoj jsem měla jako pro princeznu. Vyjímala se v něm obrovská postel s nebesy, o které jsem vždycky snila a všimla jsem si i dveří, zřejmě od vlastní koupelny. Radostní jsem se zasmála a ten muž si jenom povzdychl. Asi nějaký morous, pomyslela jsem si.

"Paní Tomlinsonová vás čeká v pracovně," řekl.

"A... kde je ta pracovna?" zeptala jsem se.

"Následujte mě," řekl a já šla teda za ním. Sešli jsme zase dolů a on jemně zaklepal na dveře.

"Paní Tomlinsová? Je tady chůva," zavolal.

"Pusťte ji dál," zavolala zpátky.

Otevřel mi teda dveře a já kývla na znamení díky. Pak jsem vešla dovnitř. Na konci místnosti seděla paní Johannah u stolu a zrovna něco zapisovala.

"Diano," usmála se. "Posaď se prosím."

"Děkuju paní Tomlinsonová," sedla jsem si naproti ní.

"Líbí se ti náš dům?" odložila pero na stůl.

"Jistě, líbí je slabé slovo. Váš dům je nádherný," vydechla jsem.

Jemně se zasmála. "Ano, a za všechno vděčím mému drahému manželi."

Jenom jsem pokývla. Věděla jsem že její manžel zemřel před 3 lety po pádu ze schodů. Nikdy se nevyřešilo čí to vlastně byla vina.

"Víte," stoupla si najednou. "Víte proč jsme si vybrala právě vás?"

"Ne," zakroutila jsem hlavou.

"Když jsem tě viděla, řekla jsem si že vy jste ta pravá na tuhle práci. Na první pohled jsi se mi jevila jako milá, příjemná, skromná a zopovědná mladá dáma, na kterou se určitě budu moct spolehnout."

"Oh, paní, vážně mi lichotíte," sklopila jsem na chvilku hlavu. "Slibuju že vás nesklamu."

"Tím jsem si jistá," pousmála se. "Už jste byla ve svém pokoji že?"

"Ano a je vážně krásný, upřímně mě ani nenapadalo že můj pokoj bude tak... přepychový," řekla jsem.

Johannah se opět zasmála. "Řeknu Brigit, to je naše služebná, aby vás provedla po domě. Upřímně, myslím že to tady zná líp než já. Jsem často v kanceláři a na cestách."

"Dobře," kývla jsem.

"Ale ještě předtím vás chci seznámit s dětmi," řekla.

"Jistě," usmála jsem se a ona mi lehce položila ruku na záda a vedla mě ven.

Došly jsme až do zřejmě obývajícího pokoje. Už z dálky jsem slyšela hlasitý křik a smích.

"Děti," usmála se Johanah a stále mě nepouštěla. "Tohle je Diana. Vaše nová chůva."

Najednou nastalo ticho.

"Phoebe, Daisy," zavolala Johannah a v okamžiku k nám přišly dvě blonďaté dívenky. "Pozdravte vaši novou chůvu."

"Ahoj," řekli obě zároveň a potřásli si se mnou rukou.

"Ahoj," zasmála jsem se. Docela se mi ulevilo když jsem viděla že když jsou dvojčata a vypají v obličeji stejně, jedna z nich měla dlouhé vlasy a druhá mnohem kratší. Alespoň tak bude jednoduší je od sebe rozeznat.

"A tam... jsou moji synové," podívala se na dva kluky na gauči. Jeden si četl nějakou knihu, a druhý měl v ruce mobil, předpokládala jsem že nejnovější model.

"Pojďte sem," řekla.

Oba se zvedli a přešli s lehkým úsměvem dál.

"Tohle jsou moji synové," přišla k nim tak, že se dotýkala jejich ramenou. "Louis a William."

"Moc mě těší," podal mi s úsměvem ruku Louis, ten co si četl.

"Mě taky," usmála jsem se. Upřímně, vážně byli oba fešáci, taky vypadali stejně.

"Snad se ti u nás bude líbit," podal mi ruku i William s drzým úsměvem. Zdálo se mi že se na mě díval nějak zvláště, vlastně myslím že si skousnul i ret a prohlídl si mě až od hlavy k patě. Skvělý, řekla jsem si. Budu tady zavřená s nadrženými rozmazlenci. Ikdyž ten první z nich, Louis, mi přišel sympatický a vážně vypadal mile, ale William se mi už od začátku zdal nějaký zvláštní, nevím, doufala jsem že prostě jenom rád flirtuje, ale každopádně jsem se před ním plánovala mít na pozoru. Problém ale byl že byli jednovaječné dvojčata, skoro k neroznání. Dokonce i účes měli stejný. Naštěstí alespoň podle všeho nenosili stejné oblečení, ale vážně, bylo hodně těžké je od sebe rozeznat a to mě tak trochu děsilo.

Pozn.

Tahle povídka tady bude přibývat hodně pomalu protože příští tři týdny nebudu mít vůbec čas na psaní :-D