ONE DIRECTION FAN FICTION

LOUIHO POHLED

Seděl jsem s mámou v obýváku, v našem domě a držel jsem ji v náručí, zatímco plakala. Hrozně, až hystericky. Taky se zrovna dozvěděla co je její vlastní syn zač.

"Je mi to hrozně líto mami," hladil jsem ji po zádech.

"Já to nechápu," vzlykla roztřeseně. "Nedokážu pochopit jak by William... jak by to mohl vážně udělat. To s těmi dívkami a tvůj otec, jak mohl..."

"Ještě to není úplně jisté mami. Je dost možné že to byla nehoda," snažil jsem se ji utěšit.

"Doufám v to," řekla. "Ale bohužel, nemyslím si to. Ty víš že tvého bratra miluju, je to přece můj syn, můj chlapeček," pousmála se. "Ale už od dětství byl jiný než ty. V tom špatném smyslu slova. Vždycky musel dostat to co chce, vždycky musel vyhrávat, když s ním někdo nesouhlasil nebo mu odporoval, hned ho považoval za svého nepřítele," otřela si slzy. "Vždycky jsem si myslela že z toho prostě dospěje, ale asi jsem se mýlila. Je pravda že jako matka jsem selhala."

"Ne, mami," řekl jsem rychle. "Ty jsi byla skvělá máma, a vždycky jsi nám oboum dávala stejné množství lásky. Nikdo by tě nemohl z ničeho obviňovat."

"Ale... i tak. Mohla jsem se mu víc věnovat. Třeba kdybych netrávila tolik času na cestách a ve firmě.."

"Ne. Mami, říkám ti že ty za to nemůžeš. Teď hlavně musíme najít Williama, a... pomoct mu. Jak bude v našich silách," řekl jsem. Samozřejmě, v tu chvíli jsem k němu cítil hroznou zlost, dokonce až nenávist, ale i přes to všechno pořád to byl můj bratr, a chtěl jsem ho najít než udělá nějakou další hloupost....

LIAMŮV POHLED

Po tom co naši rodiče odešli domů, šel jsem za Dianou. Vypadala vážně zesláble a hrozně unaveně. Měla pootevřené oči, a když jsem přišel blíž, došlo mi že před chvíli musela plakat. Sedl jsem si vedle ní a chytil jsem ji za ruku.

"Jak je ti?" usmál jsem se jemně.

"Jak by mi asi bylo," řekla.

Sklonil jsem hlavu. "Promiň mi to."

"Co ti mám promíjet?" zeptala se zmateně.

"Kdyby mě ten hajzl nepraštil do hlavy, nikdy bych nedovolil aby na tebe položil jediný prst," řekl jsem.

"Bráško," pohladila mě po vlasech. "Není to vůbec tvoje vina. Není... to ničí vina. Leda moje."

"To neříkej," stiskl jsem pevně její ruku. "Ty za to nemůžeš ani v nejmenším jasný? A postarám se aby za to zaplatil. Neboj se."

"Já... napřed jsem si vlastně nic nepamatovala, ale postupně, se mi to začalo vracet, a... pokaždé když jsem na delší dobu zavřela oči... viděla jsem jeho tvář... jak se směje," vzlykla.

"Snaž se na to teď nemyslet prosím. Brzo tě propustí z nemocnice, a budeš muset být silná. Ano?" řekl jsem.

"Pokusím se," kývla jsem.

"Dobře," usmál jsem se a políbil ji na čelo.

"Je tady Louis?" zeptala se.

"Teď je se svou mámou u nich doma. Ale řekl že se brzo vrátí," řekl jsem.

"Až přijde, řekni mu prosím at' přijde za mnou," řekla.

LOUIHO POHLED

Když mi Liam řekl že mě chce Diana vidět, neváhal jsem ani sekundu, a šel jsem za ní. Usmál jsem se na ni a pomalu jsem si sedl k ní.

"Lásko," políbil jsem její ruku.

"Jsem ráda... že jsi tady," řekla.

"Samozřejmě," řekl jsem. "Když mi tvůj bratr řekl že mě chceš vidět..."

"Chtěla jsem tě vidět abych ti řekla... že by jsme si asi... měli dát pauzu," řekla.

"C-co?" podíval jsem se na ni nechápavě.

"Já... vím že teď máš se svou mámou hodně trápení, že se ho snažíte najít a... já nechci aby jsi se mnou měl další starost," řekla.
"Co to říkáš? Miluju tě a budu stát při tobě," řekl jsem.

"Loui, víš že tě taky miluju. A vždycky ti budu vděčná co jsi udělal pro mojí rodinu, pro Zayna a jeho rodinu... Jsi skvělý člověk ale já nemyslím že v tuhle chvíli dokážů být s tebou," řekla.

"Ne, ale proč?" začaly se mi do očí tlačit slzy.

"Pokaždé když zavřu oči," vzlykla. "Vidím jeho tvář jak se nade mnou sklání... já vidím..."

"Mě," vydechl jsem.

"Je mi to líto. Vím že za nic nemůžeš ale když vidím tebe... je to těžké," řekla.

"Chápu," popotáhl jsem. "Chápu že se potřebuješ hlavně se ze všeho... vzpamatovat, jako my všichni. A až se najde William a zatknou ho, jsem si jistý že to bude jiné."

"Možná," řekla slabě. "Ale v tuhle chvíli... mě prosím nech."

"Dobře," vstal jsem pomalu a po tváři mi stékaly slzy, stejně jako jí. "Teď jdu, protože to tak chceš. Ale pořád se o tebe budu starat a budu čekat až dokud nebudeš připravená... být v mojí blízkosti. Protože tě moc miluju."

Ona jenom slabě kývla a já odešel ven.

Vytáhnul jsem z kapsy mobil a napsal jsem zprávu Williamovi.

SEJDĚME SE. ŽÁDNÁ POLICIE. JENOM MY DVA.

Asi o minutu později mi přišla odpověď.

DOBŘE.

O dvě hodiny později jsem přišel na místo, na kterém jsme se měli sejít.

"Williame!" zavolal jsem když jsem nikoho neviděl.

"Bráško," vyšel po třetím zavolání.

"Tak jsi vážně přišel," přistoupil jsem k němu o pár kroků blíž.

"Jsme přece bratři. Identická dvojčata ne?" zasmál se.

"Proč jsi to udělal?" zeptal jsem se.

"To s Dianou? Jo, nechal jsem se unést. Ikdyž se sotva hýbala, nebyla špatná," dál se smál.

Zatnul jsem pěsti abych na něho hned neskočil a nedal mu pořádně přes hubu.

"A nebyla to jenom Diana. Udělal jsi to dalším 22 holkám. Alespoň podle tvých kazet," řekl jsem.

"Jo," dal si ruc do kapes. "Díky že jsem přišel o svou sbírku."

"Nechápu kde na tohle bereš nervy. Stojíš tady přede mnou, jakoby... jakoby tě to ani nezajímalo, nemrzelo..." řekl jsem zhnuseně.

"Byli to samé štětky," řekl. "No, alespoň podle mě."
"Víš... Wille..." nadechl jsem se. "Vím o všem. Nejen že jsi znásilnil ty holky a natáčel jsi to, ale taky vím že jsi... že jsi zabil našeho otce."

On poprvé ukázal nějakou emoci. "Kdo ti to řekl? Zayn?" řekl po chvíli.

"Takže je to pravda?" snažil jsem se zadržet slzy.

"Přišel na moje videa... a chtěl mě odvést na policii. Chtěl mě vyškrkount ze závěti, chtěl mi úplně zničit život. No, bylo nutné abych se ho zbavil."

"Je mi z tebe špatně," zakroutil jsem hlavou. "Jak můžeš být tak strašně zlý?"

"No, nevím," pousmál se. "Myslím že na to asi není odpověď ne? Třeba je to opravdu jako v tom hororu, jak jsi říkal, jedno dvojče je to dobré, druhé zlé. A asi já jsem... to horší dvojče," řekl.

"Jak se to stalo? Schodil jsi ho z těch schodů?" zeptal jsem se ho.

"Jenom... jsem mu chtěl zabránit aby odešel. Chytil jsem ho za košili, a on pak prostě spadl. V podstatě to byla nehoda," řekl.

"Jak se sebou můžeš žít?" řekl jsem.

"Prosím tě," vydechl. "Oba víme že naši rodiče měli vždycky radši tebe. Louiho, svého andílka," řekl. "Hlavně otec. Ty jsi byl jeho miláček. Na mě kašlal."

"To není pravda," řekl jsem. "Měl nás oba rád stejně. Jenom já jsem s ním chtěl dělat věci, které tebe nezajímaly. Četli jsme spolu, vyprávěl mi o svých zážitcích když byl ještě malý, vodil mě do přírody, pomáhal mi s domácími úkoly, prostě trávil se mnou čas, tak jak ho mohl trávit s tebou. Ale to ty jsi radši běhal někde s ostatníma děckama, které tě většinou jenom využívali pro peníze, nebo jsi se zavřel v pokoji, později jsi pořád chodil ven, opíjel ses... Nebyla to jeho vina. Ty víš že tě měl rád."

"Jo, no. Už je to stejně všechno jedno ne? Asi mi nezbylo už nic. Ani peníze, ani dům, ani kamarádi, ani rodina," vytáhl najednou zbraň.

"N-ne, nedělej hlouposti," šel jsem k němu ale on zakřičel at sklapnu.

"Proč... bych měl ještě žít?" řekl.

"Williame, prosím dej mi tu zbraň," řekl jsem jemně, ale on si ji přitiskl k spánku.

"Ne," zasmál se ještě ikdyž jsem viděl že se mu lesknou oči od slz.

"Prosím," zašeptal jsem. "Prosím, nedělej to."

"Nemám důvod žít. Alespoň odejdu mladý. Myslíš si snad že se nechám strčit do basy, abych odtud vyšel jako nějaký plesnivý dědek? Ani náhodou," řekl.

"Prosím, nedělej to. Alespoň kvůli mámě, víš jak moc tě miluje," řekl jsem.

"Jo. Naše máma. Co myslíš? Plakala by víc pro mě nebo pro tebe?" otočil najednou zbraň proti mě.

"Co to děláš?" ustoupil jsem o krok dozadu.

"Jenom se ptám," usmál se. "Víš co mě v jednu chvíli napadlo? Co kdybych zabil tebe, oblékl se do tvých hadrů a předstíral že jsem ty? No, asi by mě rychle prokoukli, protože nevím jestli bych dokázal být tak... ubohý jako ty ale za pokus to stojí ne?"

"To ty jsi ubohý," řekl jsem mu přímo do očí.

A William v tu chvíli vystřelil. Ale minul.

"Tak ty mě chceš vážně zabít?" zeptal jsem se ho zadýchaně a vytáhl jsem svou zbraň, kterou jsem vzal z nočního stolku z pracovny.

William znervozněl, ale pořád na mě mířil.

"Tak co?" řekl jsem. "Vážně to musí skončit takhle?"

"Řekl bych že se sejdeme v pekle, ale ty se asi dostaneš do nebe, ne?" usmál se ještě.

Pak zase zamířil a poslední věc kterou si pamatuju že jsem vystřelil zároveň s ním. A pak už nastala tma.