ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

S hrůzou jsem sledoval jak přiváží dvě lidská těla, naprosto identická, dokonce se stejným zraněním. Oba měli ránu u srdce. Byli to Louis a William. Nikdo nevěděl co se vlastně stalo. Rychle oba odvezli na sál a já se zoufale díval na to jak jejich matka zoufale pláče Harrymu do hrudě. Zayn stále vedlě mě a celý se třásl.

"Liame," vydechl tiše.

Já ho beze slova objal.

"Mám to jít říct Dianě?" zeptal se.

"Později jí to řeknu, ale nevím jak to vezme," řekl jsem.

"Dobře," řekl. "Liame, co když... co když..."

"Louis neumře, jasné? Nesmí umřít," zašeptal jsem a znovu jsem ho pevně objal.

Johannah byla po chvíli předána do péče lékařů, protože se nedokázla vůbec uklidnit, čemuž jsem se samozřejmě nedivil. Vždyt na sále leželi její dva synové, a bylo dost možné že ani jeden nepřežije.

DIANIN POHLED

"Liame?" řekla jsem zesláble když jsem ho viděla ve dveřích.

"Ahoj," popotáhl.

"Co se stalo?" řeklaj sem nervozně.

"Prosím, snaž se zůstat klidná," řekl zatímco přišel ke mě.

"Tak co se stalo?" řekla jsem.

"Před chvíli... přivezli Louiho a Williama. Oba je operují," vydechl jsem.

"Cože? Ale jak je to... jak je to možné?" řekla jsme.

"Ještě se neví co se stalo. Po tom co kolemjdoucí slyšely výstřely, vešly do nějaké budovy a viděli je tam, jak tam leží. Hned zavolaly záchrnaku. Ted jsou na sále," řekl jsem.

"Ale... jak jsou na tom? Přežijí to že ano?" zeptala jsem se.

"Já..." řekl jsem tiše.

"Liame," vyhrkly mi slzy.

"Ještě se neví. Ale určitě budou dělat co můžou," řekl.

"Bože," začala jsem brečet. "Co se ještě stane?"

"Ššš," políbil jsem ji do vlasů a objal jsem ji. "Dostanou se z toho. Uvidíš."

Já jsem dál brečela, a pořád jsem si nedokázala vysvětlit co se to vlastně děje.

HARRYHO POHLED

Ty hodiny co trvala operace se zdáli nekonečné. Objímal jsem Claire, vedle nás seděli Zayn a Liam taky v objetí, a vedle byla ještě Johannah, která vypadala že se každou chvílí zhroutí. Phoebe a Daisy zůstali doma a bylo o ně postarané. Vážně jsem se o ně bál, samozřejmě hlavně o Louiho, protože to byl můj nejlepší kamarád, ale věděl jsem že i kdyby zemřel William, nebyl bych si jistý že by to Johannah zvládla.

Po několika hodinách k nám konečně přišel doktor.

"Doktore. C-co je s mými synmi, prosím mluvte," řekla Johannah plačtivě a já ji objal okolo ramen.

"Jeden z nich je stabilizovaný, a měl by být v pořádku. Ale ten druhý je na tom pořád kriticky, a jeho šance na přežití jsou opravdu velmi malé," řekl.

Johannah mi začala plakat v náručí.

"A... který je ten stabilzovaný?" zeptal jsem se roztřeseně.

"Podle dokladů u toho, co je na tom hůře, usuzejeme že se jedná o Louiho Tomlinsona. Jeho bratr, William Tomlinson má tady život na vlásku," vydechl.

Musím přiznat že jsem si trochu oddechl, ale přece jenom, bylo mi líto Johannah i jeho sester, a navíc, bylo mi i jasné že Louis by se velmi těžce vyrovnal s tím že zabil svého bratra.

DIANIN POHLED

(o tři dny později)

Na druhý den ráno William zemřel. Bylo to těžké pro všechny. Sice pro hodně z nás to možná znamenalo určité zadostučinnění, ale pořád, cítila jsem se hrozně kvůli jeho rodině, Johannah byla jeho matka, a určitě to pro ni znamená obrovskou bolest. A taky až se to dozví Louis, určitě bude zničený. Přece jenom, byla to jeho krev, jeho bratr.

Bylo mi už líp a tak jsem mohla vstát z postele. Jako první co jsem udělala, bylo, že jsem šla za Louim. Věděla jsem že mu o tom řekli, a taky jsem věděla že to pro něj byl šok a že se s tím hodně těžce smiřuje. Chtěla jsem aby věděl že jsem při něm a tak jsem šla za ním. Věděla jsem že bych tam neměla být moc dlouho, ale stačilo by mi vidět ho alespon na několik sekund.

Když jsem vešla dovnitř, podíval se na mě. Vypadal vyčerpaně, a hodně smutně.

"Ahoj," řekla jsem tiše a sedla jsem si k němu.

"Ahoj," pousmál se.

"Je mi to vážně líto," vzala jsem opatrně jeho ruku.

"Já vím, ale... asi to tak muselo být," řekl.

"Víš, chci abys věděl že jsem při tobě a že... tě miluju," řekla jsem a on stiskl mou ruku.

"Taky tě moc miluju," řekl slabě.

"A... ještě ti chci říct jednu věc," řekla jsem.

"Jakou?" zeptal se.

"Chtěla bych jet s tebou do Afriky," řekla jsem rozhodně.

"Co?" svraštil obočí.

"Myslím že oba potřebujeme nový začátek, utéct od toho všeho, a zároven pomoct lidem, kteří opravdu pomoct potřebují," řekla jsem.

"Já... nevím co mám na to říct. Nechci abys jela," řekl.

"Proč?" zeptala jsem se raněně. "Je to tam nebezpečné, a nechci aby se ti ještě něco stalo."

"A... ty můžeš riskovat svůj život?" začaly mi po tváři téct slzy. "Chceš říct že ty budeš klidně riskovat a nebudeš brát ohled na lidi kteří tě milují a potřebují? Včetně tvé mámy, která právě ztratila jednoho syna, a naskytne se dost reálná šance že ztratí dalšího?"

"Dal bych si pozor," řekl.

"Pozor," vydechla jsem.

"Víš že to byl sen mého táty, i můj. Vždycky chtěl hlavně pomáhat druhým," řekl.

"Já vím," řekla jsem o něco klidněji. "Vím že jak on, tak ty jste úžasní muži, kteří si zaslouží obdiv, ale... opravdu tam musíš jet? Říkal jsi že chceš založit charitu na jejich pomoc," řekla jsem.

"A taky založím. Až tohle všechno alespon trochu pomine a přebolí, udělám to," řekl.

"Loui, prosím, můžeš si to alespon promyslet?" zeptala jsem se ho.

"Dobře," usmál se.

"Miluju tě," zašeptala jsem a políbila jsem ho.

"Já tebe taky," pohladil mě po vlasech.