ONE DIRECTION FAN FICTION

DIANNIN POHLED

"Idiot," otřela jsem si znovu pusu.

Už od první chvíle se mi nezdál a teď se mi to jenom potvrdilo.

"Dále," řekla jsem když někdo zaťukal na dveře.

Byla jsem překvapená kdo to byl.

"Zayne?" vstala jsem pomalu. "Co ty tady děláš?"

"Já... potřebuju s tebou mluvit," řekl.

"A o čem?" složila jsem si ruce na prsou.

"O... tvém bratrovi," řekl nervozně.

"O Liamovi?" svraštila jsem obočí. "No, dobře. Nestůj tam a pojď dál."

"Díky," zavřel dveře a sedl si na postel. Já si sedla vedle něho.

"Tak... co je s Liamem?" usmála jsem se.

"Víš... já... nevím jak to mám říct," sklonil hlavu.

"Hele, Zayne," dala jsem mu ruku na koleno. "Liam mi řekl o vás dvou. Teda, že jste se políbili."

"Řekl to ještě někomu jinému?" podíval se na mě s obavami.

"Ne," zakroutila jsem hlavou. "Pochopil že to asi o tobě nikdo neví."

"Jo," řekl po chvíli ticha. "To že jsem gay... jsem zjistil jenom nedávno. A nikdo to neví. Ani moji rodiče, ani Will, nikdo."

"Chápu že se bojíš, ale taky bys měl vědět že jestli se ti můj bratr líbí a máš zájem o to aby se váš vztah třeba... posunul na vyšší úroveň... musíš se toho strachu zbavit. Kašli na to co si myslí ostatní," řekla jsem.

"To se lehko říká," povzdechl si. "Ale když se přiznám... celý můj život bude ještě ve větším háji než je teď."

"Třeba ne," snažila jsem se znít povzbudivě. "Kdo ví, třeba to do tvého života přinese i něco dobrého."

"Pochybuju," řekl.

"Podívej. Pamatuju si jak bylo pro Liama těžké přiznat si kdo je, a přiznat to i celému světu. Ale když to udělal, osvobodil se a teď je štastný a pyšný na to kým je," řekla jsem.

"Tvůj bratr... je úžasný," usmál se něžně. "A nádherný."

Tiše jsem se zasmála.

"Tak proč se s ním nesejdeš? Taky mi řekl že se mu moc líbíš a chtěl by se s tebou vídat ale bojí se udělat první krok aby jsi ho neodmítl," řekla jsem.

"Vážně?" podíval se na mě.

"Vážně," kývla jsem.

"Můžeš mu prosím říct že mu co nejdřív zavolám? Až budu připravený?" zeptal se.

"Jasně," přejela jsem mu rukou po rameni. "Ale nečekej příliš dlouho ano? Aby nebylo pozdě. Věř mi, vím jaké to je ztratit někoho na kom ti opravdu záleží."

"Dobře," stiskl mou ruku.

"Zayne!" ozvalo se zavolání.

"To bude Will," vstal rychle.

"Tak běž. A Liamovi předám tvůj vzkaz," usmála jsem se ještě.

"Děkuju," řekl a rychle vyšel ven ze dveří.

Až dovnitř jsem slyšela jak mu Will nadává do kreténů. Bylo mi ho líto.

LOUIHO POHLED

S úsměvem jsem si přejel po rtech, abych si oživil ten polibek s Dianou. Byl to vážně úžasný pocit, ikdyž tak krátký. Diana byla první holka která se mi tak moc líbila. Vlastně jsem byl doopravdy zamilovaný jenom jednou, ale nedopadlo to moc dobře. A měl jsem tušení, že jsem se asi zamiloval podruhé.

"Ťuky ťuk," slyšel jsem Harryho hlas za dveřmi.

"Pojď dál," zasmál jsem se.

"Čau," usmál se když vešel a hned si to nasměroval ke křeslu v knihovně.

"Jsem rád že jsi přišel," řekl jsem.

"Jasně. Ale proč jsem vlastně tady? Co bylo tak neodkladné že to nemohlo počkat už ani minutu," začal si hrát s míčkem který vytáhl z kapsy.

"Asi jsem zamilovaný," usmál jsem se.

"Vážně? Takže přece jenom? Kdo je ta šťastná? Nech mě hádat, Diana?" řekl nadšeně.

"Možná," řekl jsem. "Harry. Sakra. Co mám dělat. Já... myslím že ji asi fakt miluju."

"Tak jí to řekni," navrhl.

"Jsi normální? Nemůžu jí to říct," zakroutil jsem hlavou

"A proč jako ne? Zdálo se mi že tu noc v klubu to mezi vámi fakt jiskřilo. Jsem si jistý že se jí líbíš, hodně," řekl.

"Nevím. Možná. Ale dnes... mě políbila," řekl jsem.

"A ty pochybuješ že se jí líbíš?" zasmál se. "Bože Loui."

"Ne, nechápeš to. Dala mi pusu protože byla nadšená z toho že jsem Liamovi sehnal práci u nás ve firmě," řekl jsem.

"Hej," přišel ke mě a dotknul se mých ramen. "Musíš pořád zpochybňovat že i ty můžeš být šťastný a milovaný?"

"Nech toho. Když mluvíš takhle inteligentně, děsíš mě," pousmál jsem se.

"Loui. Jsi můj nejelpší kamarád. Znám tě odjakživa. A vím že jsi vždycky mysel že to Will se líbí holkám, to Will si umí užívat život, to Will vždycky dosáhne co chce. Ale mám pro tebe novinku," usmál se. "To všechno dokážeš taky. Jasný?" 

"Díky. Ale já nevím... nechci na ni nijak tlačit. Vždytť se známe jen pár dní a navíc pracuje pro mou matku," řekl jsem váhavě.

"No a? Někteří se dokážou zamilovat během 10 minut. Láska nezná omezení času ani jiných překážek," řekl.

"Tak dobře. Teď už mi fakt nahániš strach," řekl jsem.

"No tak," zvedl mě na nohy. "Teď se půjdeš hezky obléct a upravit a potom ji pozveš na rande."

"Ne, to ne," řekl jsem nervozně.

"Loui. Prosím. Nemůžeš si nechat ujít takovou příležitost. Ani se nenaděješ, a ukradne ti ji Will. Nebo někdo jiný," řekl Harry vážně.

"Tak jo," vydechl jsem nakonec.

"Tak se mi to líbí, a teď pojď," vedl mě ven z knihovny.

DIANIN POHLED

Zrovna jsem chtěla zavolat Liamovi, když někdo zaklepal.

"Dále," řekla jsem trochu nejistě. Měla jsem strach že je to William.

"Můžu dál?"objevil se dveřích Louiho milý obličej. Vždycky jsem je rozeznala nejen podle výrazu a tonu hlasu, ale taky kvůli tomu že Louis se oblékal dost obyčejně, často nosil mikiny, zato Louis nosil dost luxusní, podle mě určitě drahé věci, a většinou měl na sobě koženou bundu a nějaký šperk, většinou zlatý řetízek.

"Jasně," usmála jsem se.

"Díky," vydechl a zavřel za sebou dveře.

"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho.

"Ehm, j-já," zdál se mi nervozní. "Chtěl jsem... ne... zapomeň na to," otočil se aby šel pryč.

"Počkej," zastavila jsem ho a chytila jsem ho za ruku.

On se na mě podíval se zatajeným dechem.

"Řekni mi to," usmála jsem se.

"Dobře," vydechl. "Chtěl jsem se tě zeptat jestli... jestli nechceš někam jít."

"Jasně. Kam?" pousmála jsem se nad jeho roztomilou nervozitou.
"No, na rande... se mnou," řekl nakonec.

Trochu mě to zaskočilo, ale uvnitř jsem šílela radostí. "Tak...jo, jasně."

"Vážně?" podíval se překvapeně.

"Jasně," stiskla jsem jeho ruku. "Ráda s tebou někam půjdu. A cestou zpátky se můžeme zastavit pro holky."

"Jo," usmál se. "Tak kam bys chtěla jít?" zeptal se.

"To je jedno. Kamkoliv budeš chtít," řekla jsem.

"Tak dobře. Tak se sejdeme dole... ve čtyři?" zeptal se ještě.

"Jo," kývla jsem.

"Dobře," usmál se a odešel z pokoje.

Musela jsem si zakrýt pusu, abych nezačala ječet. Jo, možná jsem pochybovala o tom co k němu cítím, ale po tomhle už ne. Chtěla jsem být s ním mimo tento dům a víc ho poznat, sblížit se s ním. Protože jsem ho měla vážně hodně ráda.